Vlastnost slabiky, která rozlišuje mezi slabikami zakončenými vokálem (otevřené slabiky) a slabikami zakončenými konsonantem (zavřené slabiky). Např. slovo karta se skládá ze dvou slabik (kar.ta), z nichž první je zavřená (kar) a druhá otevřená (ta).

Konsonant, který uzavírá slabiku, se označuje jako kóda, a kóda spolu s předcházejícím vokálem, který tvoří jádro slabiky (nukleus), jsou součástí slabičného konstituentu označovaného jako rým; k reprezentaci slabičné struktury viz ↗slabika. Otevřenost/zavřenost slabik je tedy definována strukturně tak, že rým zavřených slabik obsahuje jádro a kódu, kdežto rým otevřených slabik obsahuje jen jádro bez kódy:

Z typologického hlediska jsou zavřené slabiky příznakovější než slabiky otevřené. To znamená jednak to, že otevřené slabiky jsou rozšířenější než slabiky zavřené. Dále to znamená, že existence zavřených slabik nutně implikuje existenci slabik otevřených, ale ne vice versa; jinými slovy, neexistuje jaz., který by měl jen zavřené slabiky, aniž by měl zároveň i slabiky otevřené. Obojí lze ilustrovat na č.: (a) v č. početně převažují otevřené slabiky nad zavřenými, a to mj. i díky tomu, že většina koncovkových sufixů je zakončena na vokál (viz např. ✍Kučera & Monroe, 1968, a ↗fonotaktika češtiny), (b) v č. existují vedle zavřených slabik i slabiky otevřené.

Otevřenost/zavřenost slabiky může mít vliv na působení různých fonologických procesů. Např. série fonologických procesů v praslovanštině, jako je např. ↗metateze likvid (ide. bor.da > psl. bra.da) n. elize finálních konsonantů (ide. sūnus > psl. synъ), jsou v diachronních gramatikách tradičně interpretovány jako důsledek obecné tendence k preferenci otevřených slabik; viz ↗zákon otevřených slabik.

Otevřenost/zavřenost slabiky ovlivňuje i její váhu: otevřené slabiky s krátkým vokálem jsou vždy lehké, zavřené slabiky s dlouhým vokálem / diftongem jsou naopak vždy těžké; viz ↗váha slabiky.